Večer se podle mě vyvedl lépe, než jsem původně očekával. Ono shánět všechno na poslední chvíli není úplně dobrý, ale co by se ode mě dalo čekat. Během dne jsem dumal nad tím, co bych mohl pro Rachel připravit, až mi to kolem oběda trklo. Proč dělat rozsáhlé oslavy, které jsou ve výsledku hrozně neosobní. Ale dobře, nemám velké oslavy rád a tak mi jejich vymýšlení ani nějak neleze do hlavy.
V jednoduchosti jsem připravil večer, který odkazoval na narozeniny asi jen dortem. Ale co, vždyť ještě narozeniny ani neměla, to jsem jen já chytrá kebulka vymyslel, že o den dříve nebude nic čekat. Sice ode mě asi možná nečekala nic ani na narozeniny, ale to už je pouhý detail. Mohl jsem jen překvapit, a tak se stalo. Vypadala šťastně a o to mi taky šlo.
Celou dobu jsme kecali, mazlili se, kecali, občas pomazlili štěně, které na nás žárlivým pohledem zíralo a nakonec zase kecali. Minimálně je kecání moje slušnější označení něčeho, co si schovám do osobnějších stránek. Dort chutnal skvěle, borůvky a čokoláda, na tom se prostě nedá nic zkazit. Celé to dokreslila atmosféra vonících tulipánů, jak v kompletním pugetu, tak z poházených okvětních lístků. A fialová je fialová, byla všude.
Ráno bylo horší. Sice jsem se probral brzo, ale s přimhouřeným okem jsem se otočil na bok, přitulil se a spal raději dál. Faye mě zabije. To byla první věta, která mi proletěla hlavou, když jsem si vzpomněl na hodiny. No co už, priority jsem měl daný už od příjezdu.
Na slíbené venčení také nedošlo. Totiž, já se odhodlaně přihlásil k vytažení Twinkyho a Akia ven, jen jsem nedomyslel, že ráno budu sotva schopen vstát. No tak třeba další den. Jednou to určitě zvládnu!
A ne, nemyslím tím to vstávání, ale to venčení. Vstát dokážu. Občas.
Jo a ... profesorce Coppelion skládám poklonu za rychlou a dobře odvedenou práci, bez ní bych tenhle zápis na papír válející se pod stolem asi nepsal.
