Letošní vánoce si můžu odškrtnout už den předem. A to se moc často nestává!
Dárky jsem sice objednával na poslední chvíli, ale už nějakou dobu dopředu jsem jich měl minimálně pár vymyšlených. Myslím, že si letos můžu hrdě zabušit do hrudi a jít spokojeně spát.
A víte co? Ať se lidem moje dary líbí nebo ne, já jsem spokojenej, že letos na nikoho nezapomenu. Uchechtli jste se tomu aspoň trošku? Jo, já taky. Myslím, že ten trapas známe všichni, když s někým dlouho nemluvíme nebo naopak mluvíme, ale ne v dobrém duchu a najednou bum, vánoce a dárek od osoby, od které to nejmíň čekáte nebo jste na ni pro jistotu zapomněli.
Myslím ale že vánoce nejsou, nebo by aspoň neměly být, o dárcích. Ono je sice hezké, že dostanete něco, co vám udělá radost, ale ta radost je až moc krátkodobá. Setkání s přáteli nebo s rodinou ve vás zanechá vzpomínky na celý život.
Ale to už zase odbočuju. Od té doby, co se snažím sepisovat pár řádků sem i bokem konkrétní osobě (ano, po vtipném kousku pro Faye jsem sepsal další kraťoučkou knížku), se snažím hrozně filozofovat. To nechci vidět ty hodiny po svátcích. Profesoři, třeste se.
Dnešní večer na mě ale je tyto dárky někam zabalit. Tak trochu nechápu, jak to můžou mít ostatní tak krásně zabalené a úhledné, když moje krabice vypadá jako když jsem ji vytáhl po šesti letech z kufru. Což se tomu tedy už docela blíží, pár takových krabic někde poschovávaných mám.
Ale teď konečně do postele.
Po dlouhé době u sebe.
Je to zvláštní.
