Vždycky jsem se snažil držet se citátu „Nikdy se nedívej zpět, protože kdyby se Popelka vrátila pro svůj střevíček, nikdy by nenašla svého prince“, avšak cosi mě donutilo si začít sepisovat svoje pocity, se kterými se běžně málokomu svěřuji. Přeci jen se občas dostanu do fáze, kdy bych si rád zaznamenal svoji vzpomínku, kterou si zcela jistě jednou rád zpětně přečtu. Ať je to zklamání či potěšení, neměl bych se snažit ani na jedno zapomenout. A ne, nenosím ani střevíčky, ani si nehledám prince.
Kapitola princezen už pár směry prolétla. Mohl bych si složit semafor, ale žluté holky o mě zájem zřejmě nikdy nejevily. Nevadí. Žlutá je na semaforu stejně často přehlížená a je tam spíš do počtu. Žertuju. Ve skutečnosti hraje poměrně důležitou roli, ale kvůli semaforu jsem psát opravdu nezačal. Dlouhá láska, neklidný přechod ke „krátkodobé“ a zpátky, snad, k dlouhé. Ona krátkodobá byla příjemným zpestřením něčeho, co ze mě u předešlé pomalu vyprchávalo. Konec se asi mohl nést v lepším duchu, ale ve výsledku jsem dané osobě velmi vděčný. Vděčný za to, že ve mně opět probudila něco, co bych mohl a co nyní prokazuji pro mě hodně znamenající osobě. Osobě, díky které pro mě prázdniny znamenají courání po Portsmucku, pikniky v parku, popíjení kakaa a co víc, trávení času s někým, s kým je mi dobře. Možná Vám to v mém věku přijde absurdní, ale jsem v situaci, kdy si po svém boku neumím představit nikoho jiného. Že se občas podívám po procházející slečně, no a? Nemají všechny nosit tak krátké sukně. Přesto si myslím jen na ni a co musím především vyzdvihnout je to, že mi odpustila i tu největší zradu a znovu mě k sobě pustila. Děkuji ti.
S rodiči to tak snadné není. Vycházíme spolu, ale více času raději trávím s přáteli. Mamka je neustále v práci, od otevření vlastní cukrárny o ní moc nevíme. A na to sladké už mám taky alergii. Otec je pak věčně nabručený, tak vedle sebe jen tak ploužíme. Aspoň, že jsou to milující rodiče a na ty Vánoce na mě nezapomínají.
Právě sedím ve svém pokoji na hradě, kde se mi z toho pomalu stává zoo. Adoptovaný papoušek, dárek v podobě bílé švýcarské psí holčičky, věčně houkající sova a kočka, která na svůj osobní prostor nedá dopustit. S každým odchodem z pokoje se bojím, v jakým stavu bude, až se na něj zase vrátím. Zvířata to však zatím zvládají celkem v poklidu, tak snad to tak bude i nadále.
Jde to ztěžka, ale čas se snažím trávit právě víc mimo pokoj. Teď už tedy většinou se štěnětem Millie, ale přesto, scházet se mimo hodiny a s odlišnou kolejí je někdy docela náročné. V každém případě, dokonce jsme objevili, že se zrekonstruoval průchod přední stranou, takže je venčení u jezírka o něco jednodušší! Ten den jsem vyrazil s Millie, Faye, které bych letos rád alespoň trochu vynahradil, že jsem se jí loni věnoval hlavně v negativních situacích, a zároveň jejím štěnětem Akiem. Jsem rád, že máme důvod vytáhnout paty ven. Občas mi naše řádění ve sněhu (tedy až na ten naražený zadek z lezení po ledových stavbách) chybí. Už abych jí mohl zase vyválet, snad mi s tím štěně pomůže a zatím nestihne splynout se sněhem.
Chtěl bych letos také víc zapracovat na učení a užitečného trávení času v koutku. Nabral jsem si toho do hlavy na letošní rok celkem dost. Lenošení už bylo dostatek. Zní to ode mě asi divně, ale je to tak. Jestli se na sebe mám ještě někdy v budoucnu podívat do zrcadla, měl bych být na něco pyšný. Zvládnutí letošního roku mi s tím alespoň částečně pomůže.
Z krátkého shrnutí je to pro tentokrát vše, možná mě někdy zase něco ve mně popostrčí k sepsání pár nenápadných řádků.
