Tak tu tak sedím a vzpomínám, jak mi ještě před chvilkou bylo dobře v Portsmucku. Pláž, moje oblíbené vodopády, molo... no a ty ne zrovna bezpečný kameny na druhou stranu. Přesto je to jedno z mých nejoblíbenějších nedalekých míst na trávení prázdnin. Hrad je sice krásný, jak zvenčí, tak zevnitř, ale jeho chladné kamenné zdi nezachrání ani rudý koberec rozprostírající se na patrech. Jednodušší je tak sbalit se a vypadnout alespoň ven k jezeru nebo se jen tak někde rozvalit do trávy, která pro mě v tomto místě někdy znamená víc jak samotná postel. Nejsem milovník dlouhých cest, ale přírodu mám rád a být jí nablízku alespoň po okolí je pro mě hodně.
Dnes jsem se také překvapivě dostal na hodiny. Zaspal jsem jenom jednu!
A také jsem zjistil, že blbé připomínky a dotazy mě během hodin nějak samy začaly naskakovat do hlavy. Ať se to profesorům líbí nebo ne, mně to hodiny oživuje a mám pak pocit, že následujících několik minut ještě bez problému vydržím. Dokonce pak odcházím i s popsaným sešitem, který jsem předtím nevím kde splašil.
Zlomené srdce se u mě ale projevilo až na dracích, když jsem zjistil, že jsme přišli o profesorku LaMalet. Proč jsem na ty draky asi tak chodil? Jasně, draci mě zajímají, jsou to krásná stvoření, ale od ní se to poslouchalo tak nějak samo.
A na formule nějaký starý páprda, který sotva ví, jak se jmenuje. Oceňuji alespoň jeho motýlek, i když v něm vypadá jako číšník, který se po šedesáti letech vyhrabal ze sklípku.
O důvod víc se ale těšit na lektvary, které byly doposud mým nejoblíbenějším předmětem. Ne že by mi to vždycky úplně šlo, z prvního Nka jsem byl hodně zklamanej, ale když opomenu teorii, je to jediná praxe, která mi dělá radost. Za to na kouzla bych potřeboval za sebe dvojníka.
Vidím to dnes na zaslání dopisu (asi zase budu muset ukrást papír z Havraspárských objednávek, ty jsi můj poslední papír), zachumlání se do peřin, obejmutí prvního polštáře, který budu mít po ruce, ale hlavně na pořádnou flašku kakaa!
